Pořad Radio Free Europe/Radio Liberty věnovaný vězňům a historii věznici Leopoldov. Pořad vznikl k desátému výročí Něžné revoluce v Československu.

Věznice Leopoldov je nejstarší věznice na Slovensku. Nachází se ve městě Leopoldov v prostorách bývalé pevnosti (přestavěna v roce 1855, první vězně přijala v roce 1856). Proslula po únorovém převratu, kdy v ní československá komunistická vláda věznila politické vězně, z nichž zde řada v důsledku nelidského zacházení zemřela. V současné době má kapacitu 1502 osob.

Leopoldov byl zejména v 50. letech 20. století spolu s koncentračními a pracovními tábory při uranových dolech nejhorším z vězeňských zařízení v komunistickém Československu a často je označován za zařízení likvidační. S politickými vězni zde bylo zacházeno mimořádně krutým způsobem, byla jim odpírána lékařská péče a nutné léky, byla systematicky porušována i jejich nejzákladnější lidská práva. Několik jich zemřelo v důsledku krutého zacházení a odepření nutné léčby (mimo jiné blahoslavení Pavol Gojdič a Metoděj Dominik Trčka).

V Leopoldově byl v této době vězněn i pozdější československý prezident Gustáv Husák, jeho spoluvězni byli benecký hoteliér Bohumil Rychtr a profesionální voják Miroslav Kácha. Dalším z vězňů byl mj. i organizátor čs. perutí ve Velké Británii za 2. sv. války, armádní generál (in memoriam) a Air Marshal RAF, RNDr. Karel Janoušek. Svůj pobyt v Leopoldově popsal například Jiří Krupička (geolog, filosof a spisovatel, emeritní profesor University of Alberta) v knize Stará pevnost.

V dějinách věznice došlo k několika skupinovým útěkům vězňů. Například 2. ledna 1952 se podařilo uprchnout šesti politickým vězňům, kteří pracovali na stavebních úpravách starých pevnostních kasemat. Mezi nimi byli například převaděč Štěpán Gavenda nebo bývalý armádní důstojník Pravomil Raichl. Většině se podařilo uprchnout do Západního Německa, ale zrovna Gavenda se později do Československa vracel jako agent západní zpravodajské služby, byl dopaden, odsouzen k smrti a popraven.

Další útěk se podařil 23. listopadu 1991. Z věznice tehdy uprchlo celkem sedm vězňů, většinou odsouzených za násilnou trestnou činnost, pod vedením Tibora Polgáriho, vůdce vězeňské vzpoury z předchozího roku. Při útěku zabili pět dozorců, několik dalších dozorců a jednoho spoluvězně poranili. Přestože se uprchlíci ozbrojili samopaly vězeňské stráže a měli jednoho dozorce jako rukojmí, během dvou dnů byli všichni pochytáni. Vůdcové útěku pak byli odsouzeni na doživotí.

V březnu 1990 došlo ve věznici k masové vzpouře vězňů, na které se nevztahovaly amnestie prezidenta Havla. Celkem 217 vězňů nejprve vyhlásilo 15. března protestní hladovku a následně vyhnalo dozorce z vězeňských objektů. Úřady se odhodlaly k zákroku teprve 28. března, kdy po několikahodinovém neúspěšném vyjednávání úředníků ministerstva vnitra zahájila policie s podporou armády útok a po dvou hodinách boje věznici ovládla. Vzpoura si vyžádala jednoho mrtvého vězně a desítky zraněných na obou stranách.