Jako lidé máme často přirozenou tendenci vytvářet přátelství a komunitu s lidmi, se kterými jsme si podobní. V církvi ale najdeme spoustu “divných lidí” - kteří mají jiné názory nebo životní postoje, než my. To, co nás spojuje, totiž není tolik pohled na výchovu nebo trávení volného času, ale právě víra. Dále Pavel mluví o růstu k určité zralosti, dospělosti. Jak se vypořádat s těmi “divnými lidmi” okolo nás? Může to být něčemu nápomocné? A jak by měla taková zralost vypadat?